Prymula a jeho boy band se nám snaží namluvit, že koronavirus je otázkou čistě epidemiologickou, a kdo není odborník, tj. vakcinolog jako pan ministr, nemá se k tomu co vyjadřovat (ještě se počítá, když jste „datový vědec“ jako pan Ludwig, ať už je to cokoli). Není to pravda a naštěstí si řada chytrých lidí nenechá podobné zastrašování líbit. Mnozí nemlčí a vyjadřují se.

Zaujaly mne články nebo rozhovory se slovutnými ekonomy. Přečtěte si je také.

Mojmír Hampl

Hned zpočátku pandemického běsnění vydal spolu se Zdeňkem Tůmou, rovněž bývalým guvernérem ČNB dnes už památný článek na Ihned.cz, kde mj. uvedli: „Neměli bychom přitom zapomínat, že cílem léčby není eliminace nemoci za každou, třeba i prohibitivní cenu, ale že kvalita života by měla být po zásahu lepší než před ním. Jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost platí, že léčba by neměla být horší než choroba sama. Už v tomto okamžiku je zřejmé, že ekonomické dopady budou gigantické.“

Mojmír Hampl od té doby neustal ve své činnosti a neúnavně informuje o děsivých dopadech koronavirových opatřeních na společnost.

Pro Týdeník Echo napsal: „Pro mě osobně není rouška symbolem ochrany života mé rodiny a mého, ale symbolem nenormality a nesvobody. A Covid-19 není mor. Přesto jsme se k němu skoro tak od počátku chovali. Proč to? Nejspíše zafungovaly tři vlivy.

  1. Jako bohatá a tím trochu zhýčkaná západní civilizace máme patologický strach z jakýchkoli rizik. Asi logicky: o cokoli se může bát jen ten, kdo něco vůbec má. Jsme tedy ustrašená, křehká a tím velmi psychicky zranitelná komunita. A hodnota života stojí v naší civilizaci navíc velmi vysoko, což je náš skvělý rys. (Jak vlastně můžeme vůbec ještě někoho nechat svobodně jezdit na motorce, že?)
  2. Většinu informací i o relativně blízkém okolí díky pokročilé dělbě práce získáváme ne přímo, ale zprostředkovaně, z médií. A ty milují katastrofy. Jako jedna z mála věcí ještě v době přesycení publika málo hodnotnými informacemi i dezinformacemi všeho druhu opravdu prodávají. Nová nemoc kosící lidi po desetitisících byla od počátku téměř dokonalá katastrofa ubíjející jakékoli kritické myšlení. Zvolte místo sousloví „nová respirační choroba“ tajuplně a znějící název „koronavirus“ a i sémanticky má nákaza vyhráno.
  3. A při útlumu kritického myšlení se vždy najde dost politiků nabuzených pocitem, že právě oni byli stvořeni pro daný velký moment, který jen, jen čekal na jejich zázračné řídící schopnosti, aby mohl být vyřešen.

Přidejte k tomu špetku kolektivního vědomí, že věci týkající se zdraví by měl mít na starosti finančně erár a to bez omezení a máte krásnou třaskavou směs, která vede přímo k heroickým zásahům do života společnosti. Ne, netýká se zdaleka jen Česka. „

Miroslav Singer

Další bývalý guvernér ČNB (to člověka zaujme, že zrovna bývalí šéfové České národní banky nejsou z opatření ani trochu v klidu) napsal zajímavý článek pro Lidovky. Mj. v tomto velmi zajímavém článeku uvádí: „Stojí za úvahu i to, proč to vlastně činíme. Tak nákladná opatření totiž neznamenají, jak jejich autoři prezentují, že se snižuje, kolik bude nemocných či kolik jich zemře. Ona jen přesouvají podobné počty předčasných úmrtí z míst, kde jsou v médiích a komunikačních sítích vidět, tam, kde vidět nebudou. Od covidu k depresím ze ztráty zaměstnání či jiných jistot. K alkoholismu. K úmrtím plynoucím z horší zdravotní péče, neb zasažená ekonomika nebude schopná lepší financovat. Přesouvají se také od starší generace k té mladší. Nerozhoduje se tedy dnes o tom, o kolik méně lidí umře, ale o tom, kdo a jak umře.“

Velká škoda pro nás všechny, že hlasy těch, kdo myslí na nás všechny, na celou společnost a na budoucnost jsou pouhým voláním osamělého na poušti. Jsou shozeni, zašlapáni, zneuctěni. Pravdu dnes mají jen ti, kdo si přejí totální válku a zničení všeho. Doufejme jen, že to, co teď musíme vytrpět, povede k obrodě společnosti. Doufejme, že vzejdeme z toho všeho jak fénixové z popela. Silnější a moudřejší. On ten kolaps nastat musel, to bylo více než jasné. Naše společnosti zeslábly, věnovaly se nesmyslům, podléhaly stále více snahám o regulaci každičké maličkosti a nedokázaly se už postavit za to, co je důležité – za svobodu jedince a jeho odpovědnost vůči sobě a druhým.

%d bloggers like this: