Dnešek přinesl spoustu emocí, pokud jde o neoprávněně ničené podnikatele. Vedle toho se vyrojil milion otázek. Jednou z nich je: bude stát muset nahradit újmu způsobenou protiústavními krizovými opatřeními? To je otázka za milion.
Nejdříve připomenu, že všichni podnikatelé, kterých se krizová opatření dotkla, mohli a můžou žádat náhradu škody přímo podle zákona č. 240/2000 Sb., krizový zákon. Udělalo to ale jen minimum z nich.
§ 36 odst. 1: Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.
Náhrada za protiústavní omezení
Každý znalejší práva ví, že se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nahrazuje škoda a újma vzniklá přešlapy veřejné správy.
Jenže:krizová opatření jsou jiný právní předpis. Jsou výsledkem legislativní činnosti a náhrada tzv. legislativní újmy není nikde zakotvená a z judikatury dokonce s největší pravděpodobností vyplývá, že se neposkytuje.
Doporučuju k přečtení dobrý článek Veroniky Smutné a Tomáše Svobody s názvem „K odpovědnosti za újmu způsobenou podzákonnou normotvorbou“ (2016).
V článku se píše: „Počínaje nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 245/98, jsou tomu již takřka dvě desetiletí, co se judikatura vrcholných soudů potýká s otázkou podřaditelnosti normotvorné činnosti pod kategorii nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu [zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. K této možnosti se vrcholné soudy staví odmítavě, což ale prakticky uzavírá cestu k možnému uplatnění nároků na náhradu škody způsobené v souvislosti s protiprávními normativními právními akty. Zákon o odpovědnosti za škodu (a ostatně ani čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv, jehož je tento zákon konkretizací) totiž nijak výslovně nepamatuje na odpovědnost za újmu způsobenou normotvornou činností. Protiprávní normativní právní akt nelze zpravidla podřadit ani pod nezákonné rozhodnutí jakožto druhou odpovědnostní kategorii zákona o odpovědnosti za škodu, což v souhrnu znamená obecné vyloučení normotvorby z odpovědnostních vztahů vznikajících z výkonu veřejné moci.“
Ochrana proti legislativní nečinnosti podle čl. 11 odst. 4 Listiny
Ústavní soud se zatím zabýval specificky ochranou proti legislativní nečinnosti (nikoli protiústavní činnosti)
Dovolujeme si opět citovat z uvedeného článku: „Výslovně uvedený právní názor formuloval Ústavní soud zejména ve stanovisku pléna ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. V něm se zabýval problematikou regulace nájemného, či přesněji odpovědností státu za trvající neústavní nečinnost parlamentu při deregulaci nájemného. Ústavní soud v tomto stanovisku sice dospěl k závěru o existenci odpovědnosti státu za legislativní nečinnost, za pozornost ovšem stojí, že tak neučinil na základě zákona o odpovědnosti za škodu, respektive čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Namísto toho dovodil existenci nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny jakožto nároku plynoucího přímo z principu kompenzace za porušení základních práv. Do jaké míry lze řešení přijaté ve stanovisku pro tuto specifickou situaci zobecnit, ovšem již příliš jasné není.“