Protože zásadně nesouhlasím s tím, aby se zdravé děti nesmyslně testovaly a aby stát negativní test stanovil jako podmínku povinné školní docházky, přemýšlím už několik dní, jak na věc. Dnes jsem zjistila, že už je na světě „testovací strategie„. No dobře. Když boj, tak boj. Pro mne, stejně jako pro všechny normální a soucitné lidi, má solidarita skutečně své meze, přesně takové, jak je vymezil Ústavní soud: „Solidarita má své hranice. Nemůže mít natolik vychýlenou podobu, aby ji ti, které postihuje, pociťovali jako nepřiměřenou, neproporcionální, nebo dokonce nespravedlivou a odňali ji svůj tichý souhlas. Ve jménu solidarity může stát postihovat pouze takovou část majetku schopného, aby současně nedestruoval aktivitu jeho výkonu a nedostal se za ústavní hranici ochrany majetku.„
Nehodlám už dál svoje děti obětovat na oltář údajné „záchrany“ cizích lidí (přičemž ve skutečnosti o žádnou ochranu nejde, kdyby vláda chtěla ohroženým lidem pomoci, vypadalo by to úplně jinak). Nikdo nemá právo něco takového po mně žádat.
K problémům s antigenním testováním dětí si přečtěte více v článku od MUDr. Hany Zelené.
Jak to udělám já
- Vysvětlím řediteli školy (kterou mám ráda) situaci. Moje akce není namířena proti nim. Pokusím se se školou domluvit nějakou formu spolupráce, alespoň informování o rozsahu probraného učiva.
- Ráno půjdu do školy a zeptám se (budu si vše nahrávat), jestli bude mému dítěti umožněno účastnit se povinné školní docházky, aniž by muselo podstoupit test.
- Když ne, zavolám policii. To je nezbytné, aby bylo nad slunce jasné, že nezanedbáváte povinnou školní docházku dětí, ale naopak děláte vše pro to, aby do školy chodit mohly. Lze se totiž důvodně obávat toho, že jinak budete čelit trestnímu oznámení za zanedbávání výchovy dětí.
- Vzhledem k tomu, že nelze očekávat, že škola nebo policie půjdou proti opatřením, budu muset zajistit výuku vlastními silami. Zde navrhuji vytvořit cca 5-6 členné skupinky dětí, které se budou vzdělávat buď se zaplaceným pedagogem nebo svépomocí rodičů, kteří si rozdělí výuku a dozor. Jak jsem psala, jsem ochotna třeba 2 dny v týdnu roli učitele zastat. Děti mám ráda a učení taky.
- Zásadně se odmítám podvolit a přejít s dětmi do legálního domácího vzdělávání. To považuju za prohru, neboť bych to státu ulehčila a dala mu v podstatě za pravdu. Já mám klasickou školu ráda a nejsem proti ní nijak zaujatá a nemyslím si, že dětem ubližuje.
- Napíšu ministerstvu financí, že žádám, aby urychleně novelizovalo příslušné právní předpisy a osvobodilo rodiče dětí, kterým je zamezeno se účastnit základní školní docházky, od poměrné části daní. Není možné, aby stát vybíral daně a nezajišťoval odpovídající úroveň služeb všem bez diskriminace. Když přestane plnit své závazky ze společenské smlouvy, kterou s občany uzavřel, holt je nemohou splnit ani lidé. (To stejné se ostatně týká např. zdravotní péče – je-li upřednostňována určitá skupina lidí – ti s pozitivním testem, a druhé skupině je naopak lékařská služba systematicky a dlouhodobě upírána, pak je namístě, aby se diskriminovaná skupina nijak nepodílela na financování léčení jiných).
- Samozřejmě se budu soudit jak já, tak moje děti, pokud by jim mělo být upřeno základní dětské právo na vzdělání. Počítám opět s Ústavním soudem, správním soudnictvím a Evropským soudem pro lidská práva (subsidiárně s veřejným ochráncem práv a vůbec všemi dalšími možnostmi).
- Spolu s ostatními rodiči musíme vytvořit vzájemně propojenou skupinu. Důvěra a pomoc je nezbytná.
- Pro děti bude třeba organizovat mimoškolní aktivity, neboť budou potřebovat jako sůl školní kolektiv.