Pořád přemýšlím o dalších argumentech, ze kterých bude přece i těm nejméně chápavým zřejmé, že není možné zakázat realizaci práva na vzdělání zdravým dětem, které nebudou testované. Protože je to pro mne téma právně nové, a tudíž značně náročné, leze to ze mne jak z chlupaté deky. Kdyby mi nějaký zkušený právník byl ochoten přihrát víc informací, nebudu se zlobit. Nabízím výměnou školení o územních plánech. Ty mi jdou naopak velmi dobře.
Neočkované děti do školy smí, netestované nikoli?
Říkala jsem si, jaké pak zvrhlé jednání rodičů se asi tak může co nejvíc blížit neochotě podvolit se testování a samozřejmě mi došlo, že to přece musí být neočkování dětí proti všem těm otřesným nemocem s malebnými názvy z dob, kdy lékaři byli ještě asi romantičtí poetové a ne suchaři, kteří vymyslí tak leda „covid“. Děti, které nedostaly včeličku proti dávivému kašli, obrně, záškrtu, spalničkám, příušnicím, žloutence nebo zarděnkám, do školy smí, protože právo na vzdělání je ve svém jádru silnější než státní moc žádající očkování pro všechnu omladinu.
Z § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví jasně vyplývá, že očkováním sice lze podmiňovat školkovou docházku, ale už ne to vzdělávání, které je ze zákona povinné.
§ 50: Poskytovatel služby péče o dítě v dětské skupině a dále právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, která provozuje v provozovně živnost, v jejíž náplni je péče o děti do 3 let věku nebo výchova dětí nad 3 roky věku v předškolních zařízeních, nebo mateřská škola, s výjimkou zařízení uvedených v § 46 odst. 4 větě druhé a zařízení, do nichž je docházka povinná, mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro kontraindikaci. Doklad o provedení pravidelného očkování nebo doklad o tom, že je dítě proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro kontraindikaci, vydá poskytovatel zdravotních služeb v oboru praktické lékařství pro děti a dorost na žádost zákonného zástupce dítěte, pěstouna nebo fyzické osoby, které bylo dítě soudem svěřeno do osobní péče.
Stát tedy vzal na vědomí, že některé děti prostě očkované nebudou a že i přes svoje represivní snahy s jejich rodiči nehne. Uvážil, že právo na vzdělání je mimořádně silné a že nesmí trestat děti za rodiče. Proto ustoupil a dovolil dětem všech ras, vyznání a zdravotního stavu chodit do školy, bez ohledu na to, jestli ta „neočkovaná strašidla“ někoho třeba nakazí nemocí, která může být na rozdíl od covidu pro děti skutečně vážná. Vedle toho stát ani nevyžaduje očkování na mnoho jiných vážných nemocí, jako je například meningitida, ačkoli ta se ráda šíří právě v kolektivech mládeže a je to něco, co si pro své dítě sakra nepřejete.
Jak tedy stát hodlá zdůvodnit, že děti neočkované, schopné šíření skutečně vážných nemocí, do školy mohou a nikdo je neostrakizuje, a děti zdravé, které se jen nepodrobí nic neříkajícímu testu (ano, antigenní test prováděný na zdravém jedinci je skutečně nic neříkající a o PCR testech už nikdo soudný ani jako o něčem vypovídajícím snad neuvažuje).
Samotesty musí být jedině dobrovolné
Když usínám, jakmile se probudím a někdy, když mi píská v uchu, tak i ve dvě v noci přemýšlím nad tím, co se nám děje a jak z toho ven. Proto není divu, že se moje myšlenky točí taky okolo samotestování dětí. Má jít o úlitbu tomu, že testy ve smyslu zdravotních úkonů smí provádět jen zdravotník, a to je samozřejmě ve škole nereálné. Proto politikové přišli s tímto směšným žvýkáním, kloktáním nebo šťouráním se v nose. Když opomenu to hlavní – kdo a jak se dozví výsledky testů (škola to vážně být nemůže, po informacích o zdravotním stavu dítěte je jí skutečně kulové), říkám si, že děti jsou skutečně kovaní odborníci a jistě testy budou provádět řádně tak, aby jejich výsledek měl aspoň nějakou váhu. Myslí tohle někdo vážně?
Představuju si to celkem živě, jak učitelka ječí: „Aničko, sakra, vždyť je ti už šest! To neumíš pořádně kloktat! Cože, tys to spolkla? Jak je to možný? Už zase?“ Anebo: „Pepo, to jsi na hlavu? Seš třeťák a neumíš si tím uchošťourem vytřít nos? Ukaž, já to udělám, jinak tu strávíme celý den! Mamince to neříkej.“ Po testování se všechny děti půjdou společně do jídelny nasnídat a vypucovat si ústní dutinu (krom těch, které nesprávně provedený test s falešně pozitivním výsledkem pošle i s rodinou do karantény nebo izolace) a vyčistit si zoubky, protože na test se přece musí přijít nalačno a bez toho, aby zuby přišly do kontaktu s kartáčkem a pastou. A pak už se bude chýlit školní dopoledne ke konci a děti půjdou domů, aniž by se cokoli naučily.
Když mám extražertovnou noc, tak si představuju, že vláda rozešle testy domů. Každý jistě velmi svědomitě provede odběr a s napětím bude sledovat, kolik že čárek mu vyskočí, aby se pak sám napráskal na hygienu. Hahaha. Jasně. Já třeba dám test olízat psovi. Jsem zvědavá, jak na tom bude. Když blbě, půjde do salámu.
Jiná věc je, že samotesty rozhodně nemohou být ničím povinným a už vůbec ne podmínkou pro přístup ke vzdělání. Nic takového žádný zákon neumožňuje a krom toho je to kapitální békovina. O tom, jestli se bude nebo nebude dítě šťourat v nose nebo kamsi plivat (když to má dělat samo za sebe), rozhodují jen a jedině rodiče. Samotesty nemůže stát dětem nařídit. A když to udělá, děti nejsou ani omylem odpovědny za to, že tento úkol nesplní. Celé počínání naší vlády je jednoznačně hloupé, směšné a trapné.