Před pár dny jel David do Středočeského kraje kvůli jednomu soudu. Statečná žena se bránila svému zaměstnavateli, který ji nutil na pracovišti nosit roušku, ačkoli je dlouholetá astmatička a nošení roušky přes celý den je pro ni prostě nejen nesnesitelné, ale dokonce i nemožné (měla i potvrzení lékaře, že pro riziko poškození zdraví se u ní nošení roušky nedoporučuje). Proto ústenku nenosila, ale v důsledku toho nemohla ani chodit do práce, byla doma na neplaceném volnu a nakonec pracovní poměr na její žádost skončil. Neuvěříte, že i v tomto případě, kdy zaměstnavatel šikanoval ženu se zdravotním postižením (tak se dlouhodobá vážná nemoc z pohledu diskriminace klasifikuje), dal soud za pravdu „náhubkům“.
V dřívějších dobách, před covidem, by to nebylo myslitelné. Diskriminace kvůli zdravotnímu postižení je prostě a jednoduše jedna z nejzávažnějších diskriminací. Ale teď už to neplatí. Zaměstnavatel prostě a jen „plnil rozkazy“ a navíc se prý nedopouštěl diskriminace, protože zacházel se žalobkyní stejně jako se všemi ostatními – na pracovišti museli zahalit obličej všichni. To, že to právě vážně nemocné ženě působilo extrémní potíže (rozhodně jiné než mladému zdravému klukovi), to bylo soudu naprosto jedno.
Tak v takovém světě, milé dámy a milí pánové my žijeme. Na jednu stranu se můžeme zvencnout z ad absurdum dovedené politické korektnosti a na stranu druhou nechápe trápit nemocné lidi a vůbec nám to nevadí. Hlavně, že se všichni ti dobrodějové a dobrodějky očkují proto, „aby pomohli druhým“. Tohle je ta pomoc v reálu: udus se nebo buď nezaměstnaná!