Protože jsme nemohli v žádném případě přistoupit na nemorální vyděračské požadavky státu – testování ve školách a dušení dětí v ústenkách, existovala pro nás jen jedna jediná volba – domácí vzdělávání. Z „matrixu“ jsme odpojili i starší dceru, nedokážeme se smířit s tím, že by učitelé a ředitelé, kteří podporují svou účastí a tím, že se nepostavili na odboj, to, co se děje dětem, by vůbec mohli dál učit naše děti a předat jim něco, co by bylo použitelné.
Doplnění:
Dostala jsem k článku podnět od jedné paní, která je ve školství a bude zítra u testování. Možná, že jsem vážně moc příkrá, když to, že se někdo na testování podílí, označuju za nemorální…
Přemýšlím o tom, jak se k této otázce postavit. Na jednu stranu chápu, že je těžké odejít z práce a že jsou důvody pro to, se testování účastnit – třeba to, že bude ve škole někdo hodný, koho mají děti rády, skutečně pomůže tomu, aby se děti cítily líp… Rodiče je do celé situace hodili a chtějí, aby se naučily plavat. Matky a otcové raději ze školy utečou, aby se na testování a děti v ústenkách nemuseli dívat, a v takovém případě se vážně hodí mít na blízku aspoň nějakou osobu, které dítě důvěřuje. Jenže…
Já se prostě nedokážu smířit s tím, že je dobře tohle všechno, co se děje ve školách, podporovat, byť dobře odůvodněnou účastí. Tím se dostávám k onomu kdyby: kdyby se vzepřelo dost lidí, neměla by tahle zdravotnická totalita šanci. Ale dokud dovolíme, aby děti byly testovány, dokud u toho asistujeme, dokud rodiče dítěti přikáží si před školou nasadit ústenku a donutí ho, aby ji mělo na sobě řadu hodin, dokud souhlasíme s tím, že budou lékaři podmiňovat pomoc testem, dokud necháme drzé hlídače v supermarketu, aby po nás pokřikovali, dokud prostě neřekneme NE s rizikem, že za osobní statečnost zaplatíme, neposuneme se dál. Verba movent, exempal trahunt, jak se učily děti dřív, když se ještě ve škole mohly učit i těžší věci jako latina a nikdo tím nebyl dotčen na právech.
Naším osobním odvážným činem můžeme inspirovat druhé. Svět okolo sebe ale bohužel ovlivňujeme i tím, že se „zúčastníme“. Každý obchodník, který dal do výkladu rouškový piktogram a žádá, aby dovnitř lidi chodili jen se zahaleným obličejem, každý, kdo vchodu umístil stojan s dezinfekcí, aniž mu to kdokoli nařídil, má svůj podíl viny. Každý (tedy i já, neboť si nasadím na pusu ten otřesně zbytečný ušmudlaný respirátor, byť „odvážně“ pokreslený sprostými obrázky, jestliže si chci nakoupit), kdo jakkoli participuje, je tím, kdo tuhle obří lež podporuje.
Jak vidíte, musel jsem si po podnětu oné dámy ze školství přiznat, že mám máslo na hlavě: mám taky výmluvu – nemohla bych nakoupit, nemohla bych k lékaři, nemohla bych jet MHD… blablabla. Když se na věc podívám upřímně, pak musím logickou úvahou dospět k závěru, že nejsem dostatečně morálně kvalitní osoba pro výchovu dětí. Takže ti moji chudáci nakonec stejně obdrží jen menší zlo. Nebo možná ani to ne, neboť to zpropadené zahalení obličeje je symbolem nejodpornějším a největším projevem slabosti…
Možná, že opravdu nemám dost empatie a porozumění pro učitele, kteří jen poslouchají příkazy, možná, že jsem vážně hysterka, možná, že všechno moc dramatizuju a jde jen skutečně jen o test a o ústenku – komu to ublíží. Možná, že čas ukáže, že ta všechna opatření byla prostě boží, účinná a záchrana každičkého života stojí za zničení společnosti. Možná, že ano. Já tomu ale nevěřím. Myslím si, že je třeba zlo, které se nám tu rozbujelo, porazit. Myslím si, že lidské bytosti musí být svobodné. Myslím si, že dokud budeme mít každý nějakou „výmluvu“, proč zrovna naše činy nevadí a proč jsou ospravedlnitelné, tak se jen budeme propadat hloub a hloub do bažiny a už se nevyhrabeme. Takže ano: nemyslím si, že je ospravedlnitelné, se na testování dětí podílet.
A teď se vraťme k dopadům rozhodnutí o odpojení dětí z matrixu:
Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna já, se svojí špatnou zkušeností s montessori a soukromou školou, budu jednou učitelkou vlastních dětí. Doufám, že se nám (nejen v Brně) brzy podaří zformovat uskupení rodičů a učitelů a dětem se konečně dostane pořádné edukace. Vedle toho bude třeba, aby každý rodič, který už má plné zuby státu, přiložil ruku k dílu a pomohl vší silou, kterou může, zajisti dětem kroužky, neb ty oficiální budou nepochybně podmíněny rovněž testem, ústenkou a v blízké budoucnosti i očkováním.
Zahájení domácí výuky mi přineslo mnoho zmatků do organizace práce a domácnosti a připravilo mne o poslední minuty času pro sebe, které mi zbývaly. S hrůzou jsme zjistila jak moc mohou být děti, které měly po celou dobu pandemického šílenství jedničky, zanedbané. Syn, čtvrťák, se absolutně neumí učit, neví vůbec, co si měl s online výukou počít. Jak je možné, že dostával výborné a učitelka mi neřekla, že je na tom tak zle? Jestli mi ještě někdo někdy řekne, jak moc si mám vedle obětavé práce svatých zdravotníků v první linii vážit taky nasazení pedagogů, asi mu aspoň v duchu utrhnu hlavu.
Ve skutečnosti školství utržilo ránu, která se už nepodaří zhojit. nikdo mi nenamluví, že se ten obří vzdělanostní deficit dá dohonit. jestliže můj syn, který je mimořádně nadaný a kterému se dostávalo distanční výuky na „lepší škole“ , skončil tak, jak skončil, nevěřím, že ti, kdo jsou tzv. průměrnými žáky (ale co to je?), si vůbec z téhleté podivné rádoby výuky něco odnesli. Jak se bude pokračovat dál, suď bůh. Děti mají mezery a hotovo dvacet.
Proto si myslím, že vypadnout ze systému, je jediným řešením, pokud chcete, aby se dětem dostalo potřebného vzdělání. Navíc jsme ke své hrůze zjistili, že učebnice nejspíše píšou počítače, tak nekvalitní a nesmyslné ty texty jsou. Dokonce jsem v nich opravila řadu hrubek, ovšem to mne trápí nejméně. Horší je obsah, který se nepochybně s tlakem levičáků na gender, ponížení bílých vůči všem ostatním, migraci a podobné záležitosti bude jen a jen zhoršovat. Děkuji, nemám zájem, aby se moje děti učily nesmysly. Raději jim budu vyprávět o demokracii ve starém Řecku a nastuduju si znova svoji maturitní otázku – Aristotela. Dám si závazek, že si přečtu Něco z Masaryka, abych jim byla dobrým průvodcem na cestě životem.
Jsem ve své podstatě ráda, že mne okolnosti konečně donutily změnit život. Ačkoli jsme vyděšená, mám neustálé obavy o děti, děsím se toho, co je čeká v tomto bláznivém světě, říkám si, že se mi snad podaří na to všechno nahlížet jako na úžasnou příležitost rozhodovat konečně sama o sobě a o svých ratolestech a hlavně se seznámit s lidmi, kteří na universum nahlíží stejně nebo podobně jako já.
P. S. V Brně dáváme dohromady skupinku rodičů a učitelů, tak se mi ozvěte, pokud se chcete přidat.
Testům, rouškám a totalitě zmar, osobní svobodě a odpovědnosti zdar.