Tak jsem na tom stejně jako Ludwig. Na dva dny odejdu z blogu, prostě spáchám online demonstrativní sebevraždu, abych se pak poníženě vrátila. Ponaučení: po dni, kdy fakticky prohrajete další z desítek soudů, učíte několik hodin sebe sama a pak děti, které nesmí do školy a strávíte hodiny psaním další žaloby, která bude „stejně úspěšná“:
a) nechoďte za kamarádkou, která vám ze starých časů zbyla, a nepijte s ní ze žalu nad stavem společnosti víno,
b) nebavte se s ní mnoho hodin o tom, jak je všechno ve srabu,
c) nepište na blog, když se naštvaní vrátíte rozjezdem v jednu ráno domů.
Opravdu jsem byla rozhodnutá skončit (protože v černých depresivních myšlenkách nikomu nepomůžu) – jenže. Druhý den ráno jsem měla zahlcenou schránku. A kvůli tomu jsem měla krom té opravdické i pořádnou morální kocovinu. Sice jsem naprosto vyděšená z toho, že mám ze dne na den doma dva školáky v domácí výuce (odpojili jsme je definitivně z matrixu a toho mladšího samozřejmě nenecháváme testovat a dusit se v ústence), sice jsem vyčerpaná, sice se bojím toho, co nás čeká, sice jsem naštvaná, že pro mnohé není dost dobré, co dělám (a to je asi oprávněná výtka), sice jsem už zralá na Chocholouška, ale díky těm e-mailům vidím, že jsem si prostě už ukousla pořádně velké sousto a že mám fůru zodpovědnosti.
Díky vám všem, strašně jste mi pomohli se zase odrazit ode dna. Lidi, já vás tak moc potřebuju potkávat!!! Já vás prostě musím vídat, dotknout se vás, obejmout vás. Jsem jen obyčejný a praštěný, navíc řádně vyděšený introvert a moc potřebuju podporu. Děkuju.
P. S. Tak jsme zase napsali další žaloby. Budu informovat. A slibuju, že se budu zase minimálně další půlrok držet a nebudu hysterická (brečet budu jen do polštáře a Davidovi na rameni, jako dnes večer, vím, že to není zajímavé). Strašně se stydím a strašně mě to mrzí, že jsem slabá. Je jen těžké být v podstatě sama.