Možná, že jsem měla na jaře 2020 udělat všecko jinak. Možná, že jsem si měla najít práci v korporátu, nasadit roušku, volat policajty na hospodské a děti na hřištích, věřit médiím, psát na FB srdceryvné příspěvky o počtech nakažených, třást se na očkování a na covidpass, adorovat vládu, nadávat na odpírače a vysmívat se konspirátorům. Možná jsem se měla smířit s tím, že huba se dá držet zavřená a hřbet ohýbat až k zemi. Možná jsme si neměla hrát na buřičku, protože jí nejsem. Možná…
Kdybych byla poslušná, kdybych pomáhala vládě, kdybych ze všech sil „chránila“, kdybych šila roušky, kdybych adorolvala Ludwiga, Kulveita, Smejkala, Flegra a Prymulu, kdybych… nečelila bych teď šikaně ze strany České advokátní komory, nebála bych se každého nového dne a další výhružky z jejich strany, která nade mnou bude viset jak Damoklův meč, a nemusela bych na internetu vyhledávat informace o psychiatrech v Brně a stydět se jim zavolat. Nemusela bych si denně klást otázku, jestli tohle už je nebo není deprese nebo úzkost, nebo jsem jen ukňouraná hysterka. Nemusela bych špekulovat, jestli ten třas rukou a gumová kolena, když vidím policajty stojí za to, že dýchám, a jestli pískání v uších a dlouhodobá bolest v krku a zablokovaná krční páteř nejsou už dostatečně jasnými signály těla, že je to všechno za hranou a že někdo, kdo je ve skutečnosti hrozný sráč jako já, má zaštiťovat právní odboj proti tomuto prohnilému systému.
O jednom z kárných stíhání za zastupování lidí v rouškové žalobě zde. Další nepochyběn brzy přijdou. Vždyť jen já jsem si troufla napsat třeba tento článek. Jak by to mohlo zůstat bez krutého trestu!
Z České advokátní komory se mi svírá žaludek i půlky, ale přesto si neumím představit, že sklapnu. Nějak mi to nejde, protože to všechno je tak moc nespravedlivé a špatné, že bych se musela nenávidět za mlčení. A tak po nocích nespím a přes den mi tečou slzy. Milá Komoro, snad jsi šťastná, že se ti ta šikana dobře daří. Není snadné s tebou žít, ale pořád mám ještě možnost ti ukázat prostředník a jít o dům dál. Neprodám hrdost a čest za pohodlí, i když mne to stojí skoro všechno. Lidi, kteří se nepodvolili, se měli dřív mnohem hůř. Proto je třeba tohle všechno brát jako zkoušku, a ty mne školíš sakra dobře.
P. S.: Včera měla moje dcera 12. narozeniny. Již druhé v covidtotalitě. Je smutné se na ni dívat, jak mává na čtverečky spolužáků na notebooku, když správně měla do třídy přinést bonbony a užít si, že v ten den nebude zkoušená. Na druhou stranu, Komor, ona je ten, kdo mi dodává sílu. Ta holka za to prostě stojí! Je to jasné?