Víte, uvědomuju si, že jsem poslední dobou nějaká „rozmlamolená“. Jsem prostě od povahy strašný měkkoš a zjišťuju, že mne strašně, ale strašně z toho stresu bolí krční páteř a že mi dává žaludek čím dál častěji vědět, že to chce trochu vysadit a že toho má tělo prostě tak akorát. Že si to všechno moc beru a řeším toho víc, než je zdrávo. Proto jsem si říkala, že se budu doopravdy snažit, abych hledala v tom všem něco dobrého. Dnes se mi dostalo satisfakce.
Jednak jsme strávili krásné odpoledne s dětmi v domě u našich nových skvělých přátel. Znám je od jara a nevyměnila bych je za nic na světě. Spravují domek a žijí v jiném světě, než já. Neřeší ten chaos okolo, kdepak. Potřebují spravit podlahy, a tak to dělají. Záviděla jsem jim. Strašně moc. Když jsem s našimi jinými novými kamarády (u kterých mám pocit, že je znám roky, hlavně „maminku“ rodiny), mám naprosto stejný pocit „závisti“. Závidím, že peče dětem vynikající sekanou (mňam!), závidím, že žehlí, závidím, ten obyčejný rodinný život. Tajně si přeju, abych už měla ten nový starý polorozpadlý dům, abych sázela rajčata a brambory, zalívala je a sháněla kozy do chlívku. Snad už brzo říkám si. Dnes jsme vsadila 6! sloupečků Sportky, tak to musí přece vyjít! (Šest sloupečků jsem si mohla dovolit, protože jsem v pátek, považte, vyhrála 107,- Kč.)
Dnes jsem zažila další aspoň malou (ne, velkou!) radost. Četla jsem skvělý článek jedné skvělé ženy – advokátky. Už se těším, až vyjde, protože se věnovala tématu, o kterém jsem chtěla sama psát. Tak moc děkuju!
Teď se s dětmi budeme dívat na mého milovaného Jasona Bournea. To je taky pěkné. Radost existuje, i v tomhle světě.