Včera jsem si zase (pokolikáté už) uvědomila, že na téhle době je i spousta krásného a mimořádně cenného, jen je to schované v nánosu toho všeho smutku, strachu, pocitu beznaděje, nemohoucnosti a rozladění. Nemám teď na mysli pitominky omílané v Ona Dnes (na chalupě u rodičů, kteří odebírají MF Dnes, jsem měla možnost přečíst si rozhovor s nějakou přemoudřelou psycholožkou o tom, jak je tahleta doba úžasná, neb má každý čas na usebrání a na přemítání o svém životě, vylepšování vztahů s přáteli a rodinou, přehodnocování priorit, radování se z maličkostí a tak podobně). Já jsem vděčná za něco úplně jiného!
Reakce lidí na covidí hysterii v našem případě totálně zpřetrhala dosavadní sociální vazby, a to jak přátelské, tak dokonce i rodinné. Tím, že jsme hned v březnu 2020 zcela otevřeně a veřejně vyjádřili tehdy naprosto okrajový názor na přístup k viru, jsme si rozlili mléko snad úplně všude. Navíc i my sami jsme neměli zájem v pokračování v jakýchsi setkáních, která by tak jako tak měla pachuť schvalování toho, co vláda (a opozice) dělají. Cítili jsme, že kolem sebe potřebujeme opravdové přátele a že musíme novou rodinu prostě vybudovat „na zelné louce“. A ono se to povedlo.
Zrovna včera jsem byli na návštěvě u docela neznámých lidí, kteří se nám ozvali jen na základě toho, co už tolik měsíců děláme (a nehodláme v tom přestat, ačkoliv teď nepíšu o každičké nově podané žalobě, máme jich zase pár podaných a na podzim, až to zase celý začne znova, se hodláme bránit s těmi, kdo jsou odvážní a mají chuť bojovat, znova). Byla to úžasně strávená hodina, kdy jsme se cítili „jako doma“. V sobotu jsme strávili pět hodin na brněnské přehradě, kdy se naše děti královsky bavily s dětmi od dvou dalších rodin – rovněž našich nových skvělých přátel. Před víc než týdnem jsme byli na návštěvě u další hrozně zajímavé rodiny. Díky covidu jsem poznala nové kamarádky (a moje děti rovněž). Jen díky našim novým přátelům mohla jet dcera na tábor a my jsme se seznámili s neuvěřitelně zajímavou dvojicí. Jedině vládním opatřením vlastně děkuju za to, že se můžu potkávat s tolika výbornými lidmi každý druhý čtvrtek v Tišnovce a každou první neděli na našem „výletním“ místě. Právě teď piju zelený ječmen, který jsem dostala od nových známých! Bez covidu bych ho neměla, protože bych ani netušila, že budu mít odvahu poznávat nové lidi. Opatření mě donutila, abych vylezla ze své ulity a abych začala organizovat setkání, což bych si v „normálním“ životě nikdy neuměla ani představit… a přitom je to to nej v mém dosavdním životě!
Proto nemám vůbec pocit, že mne covid o něco připravil. Jen odvál to, co nebylo vůbec přínosné a potřebné. Naopak mi ten tvrdý zásah do dřívějšího stylu života umožnil získat tolik nového. Je totiž prakticky dokonalý pocit vědět, že jsou zde lidé, kteří jsou doopravdy ochotni nám nabídnout přechodné bydlení, když chceme utéct z města. Nedokázala jsem tomu ani uvěřit, že se to vážně děje, protože jsem dřív žila jen sama pro sebe a málo jsme se starala o druhé. Když s tím člověk začne, vidí, že je to to nejlepší, co kdy mohl udělat. Proto už se teď těším, až v září zase začnou naše kroužky pro děti – psí, „skautský“ a snad i ten herní. Proto se těším, až zase zorganizuju rodinný výlet pro naše nové přátele a jejich děti a až budeme s Davidem připravovat program a v lese se pokusíme uvařit něco dobrého na plynové bombě.
Nelíbí se mi to, co se děje. Ale jsem doopravdy spokojená, že jsem dostala možnost pochopit, že dobrý člověk ještě žije. Zdá se mi, že je to opravdová výhra. Tímto děkuju všem, kdo mi umožnili, abych si žila jako královna!