Když někdo vzpomíná Antoine de Saint-Exupéryho, obvykle dá k dobru to to odpovědnosti za vše, co k sobě připoutáte. To mi vždycky přišlo krapet sladkobolné, prostě vhodné pro čtrnáctileté holky, když si slibují, že budou nej nej nej kámošky na celý život. Mně osobně často vytane na mysli jiná jeho myšlenka – že člověk je sám i mezi lidmi. Teď po mnoha úmorných měsících urputných bojů o svobodu si říkám, že je to sakra pravda.
Doufala jsem pevně, že pravda musí zvítězit. Věřila jsem od počátku, že to všechno musí vést k obrodbě, k tomu, aby jsme my lidé našli cestu k hodnotě svobody a plně ji pochopili. Doufala jsem, že se do boje s covidem pustí někdo další, kdo bude tyto hodnoty chápat. Doufala jsem ve znovuzrození někoho, jako byl Masaryk s odvahou Churchilla. Říkala jsem si, že přece někde mezi těmi desetimiliony lidí, kteří tu v ČR se mnou žijí, musí být někdo moudrý a morální, někdo, kdo vidí dál a někdo, kdo se nebude bát nebo kdo nebude myslet na sebe. Nestalo se a teď už vidím, že k tomu ani nedojde. Všechny naděje zhasly jako svíčka na hrobě ve větru.
Jsem z toho už pár dní nějaká smutná. Navrch mají ti, co buď lžou nebo obchodují s nadějí. Nedaří se a nevypadá to, že se mraky roztrhají a vyjde slunce ( i když ve skutečnosti právě teď sluneční paprsky proráží mraky a svítí na střechy těch krásných vil a na stromy, na které se dívám z okna). Proč se neobjevil nikdo, kdo by nám pomohl dostat se dál a být lepší společností, to nechápu. A to jako buddhistka věřím v reinkarnaci. Jen to těm dřívějším hrdinům nějak trvá. Kde sakra jsou?