Jak víte, již dlouho píšu o tom, že je podle mne budoucnost (nevíme na jak dlouho) v malých buňkách stejně smýšlejících přátel.
O buňkách jsem psala koncem března. Vidím to pořád stejně.
Pro mne samotnou jsou úžasné tyto akce:
Vždycky jsem se smála prepperům, protože jsem nedokázala pochopit (a pořád to nechápu), jak se budou malé skupinky lidí, byť teoreticky soběstačné do určité míry, bránit kupř. útokům vyhladovělých zoufalců. To prostě podle mne nejde, ať máte sebelepší opevnění nebo arsenál: když bude útočníků dost, neodoláte. Možná, že mne k tomuto skepticismu vedl Merleho Malevil. Útok zbídačelé lůzy na jejich stavení a zabití jednoho z nich mne děsily. Říkám si spolu s s Villonem (mým dalším oblíbeným vyvrhelem), že nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad. Proto nemá podle mne cenu snažit se uchránit holý život za každou cenu. Doku d to ale jde, je rozhodně možno přežívat i v diktatuře, kterou jsme se stali, za pomoci mnoha skvělých přátel, lidí, kterým můžete věřit.
Díky mé vlastní „buňce“ jsem potakala nové úžasné přátele, moje dcera i syn taky. Díky takové buňce mají moje děti dokonalou učitelku angličtiny (Thank you!). Díky „buňce“ jsme byli u jedněch milých lidí na chalupě. Díky buňce žijeme.
Ano, jistě víte, že buňky měli všichni, kdo chtěli vzdorovat režimu. My je potřebujeme jako sůl. Tak honem, najděte tu svoji!