Dnes jsem se po pár dnech podívala na blog na Aktuálně. Od doby, kdy mi Aktuálně zakázalo přispívat, protože prý mají moje příspěvky o koronavirovém šílenství nevhodnou formu (ano, nikoli obsah, ale formu, asi jsem namísto úvah měla psát raději fejetony nebo eseje, obsah by byl stejný, ale forma možná vhodnější), sice už ty blogy za moc nestojí, ale tu a tam se najde dobrý příspěvek. Pobavil i vyděsil mne ten od pana Tománka.
Dva lékaři, Blatný a Kubek, se na části záznamu Otázek Václava Moravce hádají po způsobu trhovců, aby si nakonec podali ruce jako Pat s Matem. (Bože! Cože? Podání ruky v téhle strašlivé epidemii, kdy na nás útočí britská a jihoafrická mutace a zabije dozajista všecky babičky a dědečky včetně jejich psů, koček i rybiček v akváriu, které ještě nestihla sklátit ta dosavadní verze viru z Číny?)
Jejich dialog je kouzelný. Hodilo by se to zpracovat jako divadelní hru po vzoru „Ivánku, kamaráde“. Připomíná mi to legendární scénu z této hry: „„Mně volal ten Pelta. – Ti volal Pelta, jo? Čůrák! – Co chtěl? – Nic. – A cos mu na to řek´, ty vole? – Nic. – Tak tos mu řek´dobře, ty vole!“
V covidím divadle to probíhalo následovně:
Kubek (hystericky): „Máme-li se někam dostat a máme-li prostě tuhle zemi vytáhnout z toho průšvihu…“
Blatný (skáče Kubkovi do řeči): „Tak nesmíme strašit a musíme se…“
Kubek (naštvaně): „…ne, tak nesmíme lhát, pane ministře!“
Blatný (v klidu): „To s váma souhlasím!“
Kubek (máchá rukama): „Tak vidíte, tak si podejme ruku, že přestaneme lhát.“
Podají si ruce.
Kubek:“A vy přestanete lakovat věci na růžovo.“
Blatný: „A vy přestanete strašit.“
Že nám vláda celý rok ošklivě lže a že se toho stejného dopouští řada slavných bojovníků první linie, o tom nemám ani stín pochybnosti. Škoda, že přitom všem nejde jen o vymyšlenou tragédii, ale hraje se o naše životy. Když vám volá úplně cizí podnikatel, který přišel o všechno, a už se nemůže ani adekvátně postarat o své dítě, přičemž musíte poslouchat tyto dva šašky, kteří vůbec nechápou, že ničí celý národ, že mnozí přišli o zdroj obživy, někteří už umřeli kvůli zanedbání péče, z dětí se pomalu, ale jistě stávají blázni, je vám velmi, velmi smutno.
Co tím podáním rukou chtěli říct? Že se dohodli, že NEBUDOU KONEČNĚ LHÁT?
Souhlasím ve všem s panem Tománkem. Jen nevím, jaká je ta tvrdá právní cesta. Tolik žalob, jako letos, tolik podání a tolik právních návodů jsem ještě nikdy ve svém volném čase nesepsala a vlastně ani v tom placeném pracovním. Nefungují-li soudy, tak jako u nás, pak není právo úspěšné a spravedlnost tiše trpí. Zdá se, že musíme spoléhat na boží mlýny a na naši vlastní odvahu a sílu.
P. S.: Pane Tománku, pište dál ať jsou na Aktuálně aspoň nějaké dobré texty.