O mé oblíbené knize od Zimbarda s názvem Luciferův efekt jsem už několikrát psala. V závěru knihy se zamýšlí nad tím, co může udělat jednotlivec, aby zlo nevyhrálo. Včera jsem si ono desatero (které by se klidně mohlo stát desaterem eleutheriánů) opět pročítala a narazila jsem na odstavec, který mě „praštil“ do očí. Jde o závěr, který učinila dáma, jež se věnovala studiu osobnosti Eidhmanna.
Když jsem si tohle přečetla, došlo mi, že skutečně není možné, aby soudci obrátili. Oni totiž doopravdy věří tomu, že se chovají správně, jinak by nemohli rozhodovat tak, jak rozhodují (na úplatky nevěřím). Okolnosti jim neumožňují, aby situaci viděli tak, jaká doopravdy je. To je ale mnohem horší zpráva, než kdyby nakonec byli zaplaceni.
Když mi toto včera došlo, mám na mysli to nemožnosti většiny lidí cítit kvůli okolnostem, že se chovají nesprávně, odpustila jsem konečně našim sourozencům, že nic neudělali. Je to docela úleva. Nadále se s nimi, stejně jako s bývalými přáteli nebudeme setkávat, ale ne proto, že bychom se zlobili, že toto svou laxností dovolili. Nemůžu se na ně zlobit, nemohou-li za to. To ale neznamená, že bychom mohli předstírat, „že máme zkrátka jen jiné názory“. To ne, na narativ respektování „jiných názorů“ já moc nejsem, na to mne zrovna neužije. Tím se totiž dá právě postoj všech těch „malých eichmannů“ odůvodnit a já o lakování věcí na růžovo nestojím. Jednoduše se nebudeme vídat, ale už vím, že je to proto, že je to pro nás velká ztráta drahocenného času a nepřináší to žádné obohacení. Někdy je holt důležité staré zbytečné a nevyhovující vztahy rozbít a najít si nové. Nebojte se toho. Je to přínosné.
Pochopení, že nemá cenu lidem cokoliv vyčítat, mi pomohlo. Jejich normalita je skutečně stejně děsivá jako ta výše popisovaná, protože může velmi snadno vést k podobným výsledkům (a Zimbardo to prokázal známým Stanfordským experimentem), ale není v mých silách, aby si uvědomili, že jednají nesprávně. Já můžu konat jen sama za sebe a tím bránit zlu, aby se rozlézalo.
Protože Zimbardo podle mne dává skutečně dobrý návod, jak čelit banalitě zla. Nazývá ho „Program deseti kroků, jak odolat nežádoucím vlivům“ (tam, kde to nebude jasné, napíšu stručný dovětek do závorky, ale silně doporučuju přečíst si celý Luciferův efekt):
- Udělala jsem chybu. (Přiznat chybu včas a jednat podle toho).
- Jsem všímavá. (Kritické myšlení – žádat o důkazy na podporu tvrzení.)
- Jsem zodpovědná. (Odpovědnost za své činy.)
- Jsem sama sebou, jsem jedinečná. (Nesmíme dovolit deindividualizaci. Za mě to znamená: při střetu s policistou se mu podívám do očí a řeknu: „Dobrý den, já jsem Vendula Zahumenská. Toto jsou moje děti E. a V.“ Uvědomte si, že základem drasťáren Stanfordského experimentu byly sluneční brýle „dozorců“. Ostatně u NSS už toho o mně ví tolik – že mám lupénku, krevní skupinu O+, že jsem buddhistka a že miluju životní prostředí, že jsem několik let neměla ani vysavač, jsem flexitarián, ví, kde jsem pracovala, kolik mám dětí, jak se učí, že jsem s nimi doma, že má syn mimořádné IQ, co má ráda dcera – ti už si musí připadat jako staří rodinní známí – příště do žaloby napíšu zase něco dalšího osobního.)
- Vážím si spravedlivé autority, ale bouřím se proti nespravedlivé. (Tak v tomto bodě se už ani nemusím snažit, to mi šlo od mala.)
- Chci být přijat skupinou, ale cením si své nezávislosti. (Není dobré se přizpůsobit společenským normám za každou cenu. Někdy je lépe skupinu opustiti a najít si novou, lepší – tak to jsem už učinila před víc než rokem a půl.)
- Budu ostražitejěí k rámování. (Dávat si pozor na to, jak jsou nám věci předkládány – slogany, loga, které útočí na emoce.)
- Udržím v rovnováze svoji časovou perspektivu. (Je důležité jednat konzistetně a přemýšlet nad dopady činů do budoucna, nenechat se zlákat krátkodobým efektem.)
- Neobětuji osobní a občanské svobody za iluzi bezpečí. (Tohle si dovolím vložit celé – níže. Považuju to za základ eleutheriánství)
- Mohu vzdorovat nepsravedlivým systémům. (Potřebuji k tomu spojence, ale ne mnoho: 3 jsou kolektiv.)
Tohle dám do své další žaloby. Třeba to s někým na soudu přece jen pohne. Ostatně naděje umírá poslední…