Babička umře! No konečně, smějí se ty malé Chuckie!

Víte, většinu času si zoufám a je mi vážně děsně. Ale tu a tam se i dobře bavím a říkám si, že by nebylo od věci do toho všeho dát trochu humoru, protože ten nám schází jako sůl a navíc, humor a radost ze života jsou to, čeho se naši protivníci doopravdy, ale doopravdy bojí. O tom jsem přesvědčena. Sice budu zítra nebo pozítří psát další žalobu (tentokrát za nulkaře, to mne dokonce bude těšit), ale přesto se zaměřuju i na to, abych svoje děti očkovala proti té vší odporné změkčilosti, která tu je.

Díky tomu by moje potomky nikdy, ale nikdy nerozházel proslov nějaké ředitelky školy o tom, že když se neotestují, zemře babička. Naopak, my si z tématu hynoucích očkovaných a vraždících Chuckie (rozuměj zdravých dětí) děláme i legraci, protože jinak by se nic z toho, co se na nás valí, nedalo přežít. Moje děti proto vědí, že se na vyděračský proslov tohoto typu:

„V uvítacím proslovu začala děti strašit, že covid je velmi vážná nemoc a když se neotestují, může umřít jejich babička nebo dědeček. Jedna maminka se pak vymezila, že takové přivítání nepovažuje za vhodné a důchodkyně se omluvila, že bude příště více vážit slova,“ popsala Ludmila Svobodová, která je i se dvěma dalšími vychovatelkami připravena dát zítra výpověď. Zatím však netuší, co je zítra čeká.

reaguje nikoliv nadáváním, vzlykáním, zděšením, vztekáním se, fňukáním či zoufáním si, ale provoláním:

„Však už bude s bábou na čase! Máma s tátou potřebují splatit hypotéku a do kdy mají na dědictví čekat? Do osmdesáti? Až budou sami pod drnem?“

Nemyslíme to samozřejmě vážně, ale docela se bavím představou, jak to chráničské slunéčko mnohotečné, ta důležitě morální ředitelka školy, lapá po dechu a vůbec, ale vůbec neví, co s tím proklatým parchantem udělá. Naše děti vědí, že si rodičů, přes to všechno, co se stalo, vážíme a máme je rádi a nepřejeme si, aby umřeli. Ale proč se aspoň nezasmát, když my Češi jsme smějící se bestie. Měli bychom na tuhle naši vlastnost, která nám umožní přežít cokoliv, častěji myslet…

I když je vám často bídně, tak jako mně, i když máte pocit, že vás od zavolání psychiatra dělí jen poslední zbytky studu, i když se vám u jídla třesou ruce a ráno vás budí sevřený žaludek a studený pot, nevzdávejte se a snažte se bojovat proti zlu humorem. Pokud bude černý jako nefalšované kafe, tím líp.

A teď hurá na další žaloby, ať využijeme ty poslední dny bez vězení v nouzovém stavu! Až bude nouzák, tak už si nezažalujeme. Po večerce v 21. 00, kdy bude zákaz vycházení, budeme jen marně vzpomínat na to, jaká to byla s Nejvyšším správním soudem psina.