Milá Advokátní komoro,
v naší republice máme takový nepříjemný problém – jen jednu profesní komoru pro právníky, kteří chtějí poskytovat služby veřejnosti. Kdo chce být advokátem, nemá jinou možnost, než se stát Tvým členem. Na rovinu říkám, že mi tato nepříjemná povinnost činila obrovské potíže v dobách normálních, ale je nesnesitelná v dnešních časech vymknutých z kloubů. Aby bylo jasno, nevadilo by mi být členem profesní komory, pokud bych si mohla vybrat organizaci čestnou a spravedlivou, takovou, která by se skutečně bila za veřejný zájem a lidská práva, která pro mne vždy byla alfou a omegou veškerého mého snažení. Nejsem od přírody „prudič“ a vzdorný člověk, naopak jsem loajální k dobrým a poctivým lidem a až úzkostně a možná exaltovaně dodržuji pravidla slušného chování a morálky, která platila v našem starém světě. První přestupek jsem spáchala loni – řídila jsem bez dálniční známky, kterou jsem zapomněla koupit a pak se mi třásla kolena i ruce, když jsem se plížila na první benzínku, abych tu hrůzu napravila. Policajtům jsem se asi desetkrát omluvila za svoji hroznou vinu. Taková já jsem od přírody.
Jsem spořádaná a mlčím, funguje-li svět okolo mne spravedlivě. Proto ale teď mlčet nemůžu. Tím víc mne trápí, že mlčíš Ty. Od jara marně čekám, že se advokáti zvednou a jako jeden muž budou bránit právní stát. Když jsem včera viděla dvě videa s brutálním policejním násilím, ke kterému došlo jen proto, že dva muži na různých místech republiky chodili venku po ulici bez respirátoru nebo toho chirurgického nesmyslu a dýchali čerstvý vzduch, čekala jsem vzedmutí sil a nabídku pro bono právního zastoupení všem, kdo se střetnou s takovými policisty či měšťáky. Nedočkala jsem se. Na stránkách Advokátního deníku je jen nějaká hloupost o tom, že ČAK usilovně testuje své zaměstnance. Ne, abych byla spravedlivá, ještě jsem se dozvěděla, jací že hrdinové jsou advokáti, kteří šli do vězení za klienty, když ta je tolik koronaviru všude, kam se člověk podívá. Skvěle, hned se cítím líp, že advokáti jsou tak odvážná sorta lidí!
Vždycky jsem přemýšlela o tom, jak se mohli najít právníci, kteří mlčeli za Protektorátu. Proč jiní posluhovali komunistům. Kde se našli soudci, kteří poslali na šibenici Horákovou nebo Slánského. Kdo byli prokurátoři, kteří žádali hrdelní trest pro nevinnou ženu? Byli to právníci. Představa, že to byli povahově titíž lidé, kteří se mnou chodili na fakultu, titíž, kteří dnes oblékají taláry, je pro mne děsivá. Bohužel se neustále potvrzuje. Titíž lidé s námi pořád žijí – jsou to soudci, advokáti i státní zástupci. Mlčí a posluhují, i když státní moc zdivočela a policie se stala opět nástrojem zvůle a tyranie.
Drahá Advokátní komoro, prosím znovu (po kolikáté už?): Postav se za lidi. Řekni ne tomu, co se děje a začni konečně fungovat ve prospěch právního státu a demokracie. Copak je možné, aby se advokáti a advokátky, kteří bojují za lidská práva dali spočítat na prstech rukou? Copak to může být pořád dokola jen Jana Hamplová nebo Zdeněk Koudelka, komu vadí to, co si dovolí naprosto beztrestně policie? Prosím, ať se nemusím tak moc stydět se za to, že jsem z „advokátské rodiny“. Potřebuju, aby moje profesní organizace byla silná, odvážná, statečná a aby ji vedli lidé morální. Jestli to nedokážeš splnit Ty, je načase, aby vedle Tebe fungovala komora pro právníky, kterým hodnoty nejsou lhostejné.
S pozdravem, ale bez úcty Vendula Zahumenská
P. S.: Chápu, že si zasloužím krutý kázeňský trest, že snižuju důstojnost advokátů, když mi srdce krvácí pro právní stát a lidská práva a svobody. Tak mi zase pošli další stížnost na moji osobu. Já se s tím popasuju.