Setkali jsme se s právně kuriózním názorem, že za děti do 15 let, které nemají roušku, nesou odpovědnost za tento strašlivý „přestupek“ rodiče. Protože vidíme tolik dětí s náhubky venku na ulici, na čerstvém vzduchu, když přitom okolo není cizí živá duše, domníváme se, že si to zřejmě většina rodičů skutečně myslí. Jinak se nedá vysvětlit, proč svým dětem ubližují a nenechají je volně se nadechnout. Bojí se snad, že se děti nedokáží vyhnout kolemjdoucím na požadované dva metry, ale třeba jen na 150 cm a že budou platit za ratolesti pokutu?

Já sama roušky venku nenosím. Dbám ale na to, abych se vyhýbala všem, které potkám. Vzdálenost 2 metrů samozřejmě musím odhadnout, ale stejně se chovají řidiči v autě: tak musí ty manévry tak nějak by voko provést a ne vždy to bude tipťop. Málokdy se mi ovšem stane, že bych kvůli vzdálenosti musela přejít na druhý chodník a podobně, protože venku téměř žádní lidé nejsou, jako by už zemřeli.

Nenošení roušky venku je skvělé, i když se musíte neustále ohlížet přes rameno, abyste včas uskočili rouškařům nebo abyste se vyhnuli fízlům. Někdy potkáte člověka bez roušky a to se přímo tetelíte blahem, že ještě existují soudné a dobré lidské bytosti. Naopak přesně víte, komu se vyhnout obloukem, protože vám nemůže přinést nic dobrého: takovým těm odpovědným, kteří mají roušku nataženou přes celý obličej, i když sami venčí psa uprostřed louky.

Jsme si vědoma toho, že nesu odpovědnost za přestupek spáchaný tím, že bych se na zlomek vteřiny míjela s někým blíž než na dva metry a neměla bych přitom roušku. Proto provozuju manévry popsané výše a někdy šňěruju chodník jak opilec. Děti ale žádnou takovou odpovědnost za přestupky podle našeho názoru nemají.

Jak to je s odpovědností dětí za přestupky

Přestupky upravuje zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Obecně platí (§ 18), že za přestupek není odpovědný ten, kdo v době jeho spáchání nedovršil patnáctý rok svého věku.

Zákon o přestupcích zná samozřejmě nástroje, jak trestat fyzické osoby odpovědné, které by využily dítě ke spáchání přestupku. V § 13 odst. 2 se uvádí: „Pachatelem je též fyzická osoba, která ke spáchání přestupku užila jiné fyzické osoby, jež není odpovědná za přestupek pro nedostatek věku nebo nepříčetnost anebo proto, že svým jednáním naplnila podmínky nutné obrany nebo krajní nouze nebo jiné okolnosti vylučující protiprávnost.“

V komentáři se píše: „Nepřímé pachatelství nepředpokládá osobní jednání subjektu přestupku a naplnění skutkové podstaty přestupku z jeho strany (byť se tak může dít za užití věci – neživého nástroje). Nepřímý pachatel je osobou, která využije či zosnuje situace, kdy jedná osoba jiná, sama trestně neodpovědná. V takovém případě dopadá tíha trestní odpovědnosti na nepřímého pachatele stejně jako na pachatele ve smyslu odstavce 1 (viz výše). Nepřímý pachatel jedná po subjektivní stránce vždy úmyslně (§ 15 odst. 2), vyloučeno není jednání ve smyslu opomenutí (§ 10). Úmysl musí zahrnovat i skutečnost, že nepřímý pachatel využívá ke spáchání přestupku jinou osobu. Pokud ve vztahu k této skutečnosti není úmysl dán, nemůže jít o nepřímé pachatelství.

Nepřímé pachatelství nepadá v úvahu ani tam, kde je definiční součástí skutkové podstaty skutečnost, že čin musí pachatel vykonat osobně. Jde např. o přestupek křivého vysvětlení dle § 6 zák. o některých přestupcích.

Předně může být příčinou nízký věk. Za přestupek není odpovědný ten, kdo v době jeho spáchání nedovršil patnáctý rok svého věku (viz § 18). Typickým příkladem je situace, kdy rodič pošle své desetileté dítě krást s tím, že krádež naplní skutkovou podstatu přestupku proti majetku dle § 8 odst. 1 písm. a) bod 1. zák. o některých přestupcích.“ (BOHADLO, David. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7598-052-6.)

Domníváme se, že nošení osobního ochranného prostředku už podle názvu (osobní) vylučuje nepřímé pachatelství, protože roušku musí každý nosit osobně, tj. i „zločin“ nenošení může vykonat každý jen osobně. U trestných činů nelze nepřímé pachatelství dovodit např. u trestného činu soulože mezi příbuznými, protože tento čin musí vykonat skutečně jen konkrétní člověk, který je příbuzný. Naopak si lze představit nepřímé pachatelství u činů jako je krádež, loupež, vražda, podvod, poškozování životního prostředí, týrání zvířat – prostě všude tam, kde nezáleží na tom, kdo konkrétně onu špatnost provede. Mohl by ji provést nepřímý pachatel sám, ale z nějakého důvodu si „nechce ušpinit ruce“, a tak zajistí, aby čin spáchal někdo jiný.

Zákon o přestupcích dále zná institut odpovědnosti zákonného zástupce za „přestupky“ nezletilých. Jde o úpravu obsaženou v § 14: „Jestliže zákon stanoví, že pachatelem může být jen fyzická osoba, která má zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, a jednal-li nebo měl-li jednat za tuto osobu její zákonný zástupce nebo opatrovník, odpovídá za přestupek zákonný zástupce nebo opatrovník, i když on sám tuto zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení nemá.

V důvodové zprávě se uvádí: „V konkrétním případě tedy postačí, aby zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení byly dány u neodpovědné osoby, jejímž jménem jednal nebo měl jednat její zákonný zástupce nebo opatrovník. Bude vytvořena fikce, na základě níž zákonný zástupce nebo opatrovník, který jednal nebo měl jednat za osobu mladší 15 let, ačkoli sám nevykazuje znaky konkrétního nebo zvláštního subjektu, bude při spáchání přestupku, jenž vyžaduje takový subjekt, považován za konkrétní nebo zvláštní subjekt, pokud jsou zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení dány u osoby neodpovědné pro nedostatek věku, tedy u zastoupeného.

V oblasti správněprávní odpovědnosti se jedná typicky o případ deliktně nezpůsobilého (mladšího 15 let) vlastníka lesa, který les nabyl děděním. Dále se může jednat o podobné situace podle zákona o zbraních, zákona o ochraně osobních údajů, zákona o archivnictví a spisové službě a dalších. S vlastnictvím lesa je spjata celá řada povinností, které zákonný zástupce nebo opatrovník plní jménem zastoupeného (vlastníka lesa) a ačkoli sám nemá zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení vyžadované zákonem ke spáchání přestupku, v případě porušení některé z povinností odpovídá za přestupek namísto zastoupeného. Zákonný zástupce nebo opatrovník odpovídá pouze tam, kde zákon ke spáchání přestupku vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele.

Je zjevné, že § 14 na situaci okolo roušek nedopadá, protože zákon nestanoví žádné specifické psoatvení nebo vlastnost nezletilce.

V této souvislosti je třeba poukázat na několik ustanovení zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, která ukládají povinnosti zákonným zástupcům, resp. i dětem, ale za nedodržení povinnosti odpovídají zákonní zástupci.

Takto zákon v § 46 odst. 3 ukládá zákonným zástupcům zajistit, aby se dítě podrobilo stanoveným pravidelným očkováním.

V § 70 odst. 3 zákon říká, že k ochraně před vznikem a šířením infekčních onemocnění a k omezení jejich výskytu jsou fyzické osoby povinny podrobit se léčení infekčního onemocnění stanoveného v prováděcím právním předpise. Podle odst. 3 platí, že v případě, kdy jde o osobu, která nedovršila patnáctý rok svého věku, odpovídá za splnění daných povinností její zákonný zástupce. Nepodrobení se léčení je upraveno jako přestupek dle § 92k odst. 6 písm. c), kde ale správně chybí odpovědnost zákonných zástupců, nicméně se asi dá vzhledem k § 70 odst. 3 dovodit, že jde o nesplnění této povinnosti.

V § 92k odst. 6 písm. b) je pro fyzickou osobu – zákonného zástupce vymezen specifický přestupek, kterého se dopustí tím, že jako zákonný zástupce nezletilé fyzické osoby nezajistí, aby se tato nezletilá fyzická osoba podrobila stanovenému pravidelnému očkování, nejde-li o fyzickou osobu, u níž byla zjištěna imunita vůči infekci nebo zdravotní stav, který brání podání očkovací látky (kontraindikace).

Kloníme se proto k závěru, že by zákon musel stanovit speciální skutkovou podstatu pro zákonné zástupce, kteří by nesli odpovědnost za to, že jejich dítě nemá spásný ochranný prostředek. Tak to ale v současnosti není, ačkoli již dnes zákon o ochraně veřejného zdraví zná např. přestupek rodičů, kteří nenechají naočkovat své dítě (tj. tento způsob odpovědnosti za to, že dítě je jakousi „zdravotní hrozbou“ kvůli nesplnění očkovací povinnosti již právní úprava zná a u roušek by to mohlo být řešeno stejně). Znovu ale zdůrazňujeme, že nelze odhadnout, jak by rozhodoval soud. Stačí si projít dosavadní rozsudky a usnesení a vidíte, že neplatí nic, co dříve platilo a zákony jsou vykládány více než podivně.

Problém by mohl nastat, podle našeho názoru, s rodičovskou zodpovědností. Je možné, pokud se situace nezlepší a společnost se nezačne chovat normálně, že dojde i na tvrdší boj s rodiči, kteří se odmítají podvolit.

Diskriminační žaloba proti rouškám ve škole již byla podána. Soud ovšem odmítl řešit tzv. předběžné opatření, takže se výsledek dozvíme za pár let.

Co s dětmi a rouškami?

Je rozhodně vhodné děti přiměřeně věku poučit, jak se mají v téhle ubohé době chovat. Když s nimi jdete vy sami, můžete zajistit, aby se nepřiblížili k nikomu blíž než na 2 metry a díky tomu mohou dýchat. Přicházejí o cenné lidské kontakty, ale nalejme si čistého vína – kdo stojí o to, aby se jeho děti stýkaly s odpovědnými chrániči? 7

Když máte děti větší, ale ještě jim nebylo 15, a jdou třeba venčit psa, poučte je, jak se podle vašeho světonázoru mají chovat a pokud to není zcela v rozporu s vaším přesvědčením, dejte jim třeba šálu, aby se mohly rozhodnout tak, jak budou v dané situaci chtít. Není se snad třeba bát toho, že když se dítě nestihne včas vyhnout někomu, koho míjí, bude z toho problém.

I tedy kdyby správní orgány (příp. soudy) posoudily možnost nepřímého pachatelství rodičů za nenošení roušek přísněji, musel by být rodičům vždy prokázán úmysl (tedy že chtěli, aby jejich dítě opatření porušilo, nebo že s tím byli minimálně srozuměni). Pokud ale rodič dítě přiměřeně poučí, tak takový úmysl podle našeho názoru dovodit nelze.

%d bloggers like this: